KarnskéAlpy (Alpi Carniche)23.6. 2008 – 28.6. 2008Po předloňské veleúspěšné akci v Italských Julských Alpách se tentokráte, na základě předpovědi počasí a stavu sněhu po letošní zimě rozhodujeme prozkoumat neprávem opomíjené Karnské Alpy na Rakousko Italské hranici.
Den první, cesta tam a hledání prvního noclehuPondělí 23.6. – cesta tam (MB – Pha – ČB – Linz – Salzburg – Villach – Tarvisio – Pontebba – Studena Bassa – Val Pontebbana), nocleh u T. Pontebbana v cca 900 m.n.m.„Pojď nahoru – mám hodně věcí“ zdraví mne Monika do prskavého reproduktoru domovního telefonu. Vítá mne zvesela, bagáže má přiměřeně, je to zkušená horalka. Jen jsem zvědav, jak spořádáme ty krabice jídla, co s sebou vláčíme. Zmateně roztomile předodjezdově pobíhá po bytě, zamyká a sjíždíme výtahem do přízemí. Na jeden zátah i se všemi zavazadly.
„Máš malý auto, sem se nemůžeme vejít!“ Něco na tom bude, Petr se svojí Mončou přijeli sami zcela přeplněnou Škodou Octavia. Vzpomněl jsem si na své mládí a tetris a hromady tašek a báglů do mé Octavie v N1 úpravě narovnal. I bylo vidět vnitřním zpětným zrcátkem až na vozovku. Tedy až do prvního kramaření.
SMS od Slávka s Lenkou – přijedeme kolem 10h. A skutečně, než jsme s Petrem odvezli jejich auto k domu, Slávek dorazil, Monika se nalodila a vyrazili jsme na jih. Skupina „A“ ve složení Petr, Monča a Filip bílou Škodou Octavia combi N1 1,9TDI 77kw, skupina „1“ ve složení Slávek, Lenka a Monika modrou Škodou Octavia combi 1,6. Cestování budí hlad a tak jsem spořádal řízek, velmi dobrý ale tuhý jak podešev. Ještě teď mne bolí čelist.
Obědváme tradičně v motorestu kousek před státní hranicí s Rakouskem. Čas pokročil a nenastane-li zázrak, budeme v Itálii stavět stany za šírání. Drobně se navzájem ztrácíme kolem Kaplic a nacházíme na státní hranici. U našich jižních sousedů vše při starém, Temelín je nebezpečný, Temelin ist gefährlich, Temelin ist unnötig. Ale už jsou ty cedule dost omšelé. Za chvíli jsme na dálnici a cesta nabírá obrátky. krátce stavíme u Mondsee, pak před Villachem, kde se opět vzájemně ztrácíme a již jsme v Itálii. Hned za čárou nás staví italský financ, kontroluje pasy, něco si někam zapisuje a pouští nás dál. Anglicky umí „a bit“. Naštěstí to nebylo potřeba více zkoušet. Sjíždíme z dálnice u obce Pontebba (platba 1,80€ mýtného do automatu je náročná na inteligenci řidiče, naštěstí jsem to zvládl). V Pontebbě na náměstí opět drobné čekání a hledání se navzájem spojené s konzumací řízků (já už si nedal) a už vjíždíme na uzonkou horskou silničku směr Studena Bassa a sedlo Passo del Cason di Lanza. Silnička je vedena vskutku vzdušně, některé zákruty řadím jedničku. Slávek s benzínovým motorem to má ještě náročnější.
Je k deváté večerní, míjíme jen 2 motocyklisty, což je štěstí, vyhnout se není vyjma pár míst kde. Petr naviguje a sleduje na mapě v měřítku 1:25.000, kde se asi tak nacházíme. Nakonec zastavujeme u úzké štěrkové silničky odbočující k potoku Pontebbana. Po kratší diskusi a obhlídce místa stavíme stany na širokém plácku u potoka, auta necháváme na cestě nad prudkým sjezdem. Dolů i s auty jsme si bez 4x4 úpravy netroufli. Již za svitu čelovek se myjeme v potoce u malého splávku a za drobného deště uleháme k první alpské noci. Podpořil jsem svou pověst alkoholika, nabídl všem na šťastný dojezd hlt slivovice a podělil se o 1 plechovkovou Plzeňského. A snědl další řízek, tentokráte od Moniky. Byl vynikající.
Den druhý, kopec na rozhýbání a rozkoukáníÚterý 24.6. – Monte Zermula (2143 m.n.m.)
Ze sedla Passo del Cason di Lanza (1552 m.n.m.) ferratou na vrcholový hřeben, sestup s odbočkou na Zuc della Guardia (1911 m.n.m.)V noci pršelo, vzdáleně hřmělo a ráno jsou stany mokré nejen od rosy. Údolí je hluboké a orientované na severozápad, tady neuschneme. Tož umýt, vyzubit, sbalit nocležiště a hurá nahoru k autům, vyjet zpět na silničku a zase nahoru. Druhý úsek do sedla Cason di Lanza je ještě vzdušnější než první, jak stoupáme a řídne les občas není jisté, zda máme kola ještě na asfaltu nebo již ve vzduchu. Většina zatáček na jedničku. Sedlo je široké, s hospodářstvím, hospodou, parkovištěm. Sušíme sebe, stany i spacáky, snídáme, přebalujeme batohy a kolem deváté za zcela plechového nebe začínáme stoupat suťovým modřínovým lesem k nástupu pod ferratu, v severní stěně Monte Zermuly. Zhruba v 1800 m.n.m. stromy ustupují kosodřevině. Panuje zde pozdní jaro, rozkvetlé stráně plné hořců, úpolínů, pěníšníků, sasanek. Ač slunce pere naplno, není dusné vedro, mírně pofukuje. Nad kosodřevinou se lehce radíme s mapou kudy dál a pokračujeme stoupajícím traverzem kolem skalního pilíře do severozápadního kotle. Ještě pár klouzavých kroků v suti a již stojíme pod firnovým polem, které musíme překonat k nástupu na ferratu. Sněhové pole se táhne zprava hodně dolů do suťového kotle, případný „sjezd“ by mohl mít velmi neblahé následky. Volíme cestu kolmo vzhůru k okrajové trhlině. Těch 50 metrů jsem se docela bál, a to sníh již byl mírně načatý. Traverz po hraně okrajovky k prvním skalám byl již snadný. Krátkým obtížnějším vhloubením (II. UIAA horská) jsme se dostali do snadného terénu ferraty, na travnaté položené rozrušené plotny a police. Lehoučkým lezením jsme nabrali dalších několik desítek výškových metrů a dobrali se k dalšímu, nevelkému sněhovému poli, položenému až na závěrečný prudký koutek přecházející do kompaktních ploten rozrušených škrapy a spárami. Jednoznačně nejtěžší a zároveň nejkrásnější místo výstupu, bez použití fixního lana za III. UIAA, slabší jedinci se drželi i zuby. Za špatného počasí a námrazy objektivně nebezpečné místo. Nad plotnami nás čekal snadný leč vzdušný traverz pod další, již snazší plotny vedoucí až na hřeben masivu Zermuly. Petr s Močou, majíce pocit, že nejsou ve výstupu pomalí, se kochali nádherným okolím a zapomněli na čas. Na vrcholu jsme na ně rádi počkali. Průvodce nelhal, výhledy z této nevelké, však osamoceně stojící hory jsou vskutku famózní – Vysoké Taury, Zillertálské Alpy, Friulské Alpy, Julské Alpy, jih Karnských Alp, část Dolomit (tu jsme jedinou neviděli, pro silnější opar západním směrem).
Po občerstvení a společném vrcholovém fotu počínáme sestupovat hřebenem. Před odchodem jsme se ještě podívali po vhodném místě na nocleh a koupání se pod vodopády – zdá se, že kus pod sedlem najdeme obé. V okolí jsou všude patrné památky na I. Světovou válku – zákopy s vyskládanými kamennými stěnami, vystřílené jeskyně ve skalnatých vršcích, výdřevy, rezivý ostnatý drát. Po chvilce hřebenovky a travnatého sestupu do sedélka v masivu hory se otrlejší jedinci (později se ukáže, že spíše pitomější) vydávají ještě zdolat malý skalnatý brdek – Zuc della Guardia, a to vojenskou ferratou. Slunce praží, není tedy úplný hic, ale lepší by bylo jít ve stínu stromů k autům, než se drápat pod jakousi vápencovou stěnu. U tunelu ve skále na nás čeká kolmý žebřík a poté ve stěně mizející řetězy a lana. Co se dá dělat, nikomu se zpět nechce a tak plembáky na hlavy, sedáky na pupky (Slávek prsák na mužnou hruď) a hurá nahoru. Trvalo nám to 13 minut tělocvičného mrskání se. Na čistotu stylu jsem prděl a bral do ruky co bylo, skálu, lano, řetězy. Sestup stál za prd, na slunci, v kosodřevině, klouzající vápno. Naštěstí nad hranicí lesa na nás čekal nádherný potok vytékající ze zazeměného bývalého jezera, dnes rašelinné louky. Čeká tu na nás dle dohody moudřejší část výpravy, Petr s Mončou. Lenka zmožená sestupem potok téměř vypila. Po krátkém odpočinku již během chvilky snadno sestupujeme modřínovým lesem k autům.
Krátký přejezd pod zatáčku u potoka a již vybalujeme nadobíčko na menáž, vaříme a koupeme se v krásných tůních vydatného potoka. Hambářkou dne je Monča, která po koupání ještě půl hodiny nahá na břehu pere prádlo. Silný estetický zážitek, moc jí to slušelo. Vyprané prádlo věší již oblečená. Škoda. Monika mi uvařila plný ešus těstovin se sýrovou omáčkou. Nedalo se to spořádat, nechal jsem si třetinu k snídani. Během naší siesty se počasí horší, vypadá to, že jsou s vodou a asi i bouřkou. Petr několikáte opakuje, že stany je nutné stavět za sucha, poněvadž jinak se podlážka moc promáčí. Ještě chudák netuší, že za chvíli mu Matka Příroda nachystá lekci z horské bouřky a zvratu počasí. Vlastně nám všem.
Během vaření Slávek našel kousek nad zatáčkou pohodlnou louku pro 10 stanů i místo pro auta a potůček na mytí zubů. Popohánění Petrovými poznámkami o stavění stanu za sucha uklízíme kuchyni a přesouváme se do ložnice. Za vzdáleného hřmění stavíme stany na louce skryti pohledům ze silnice. Za chvíli se spustila bouřka. Ležíme ve stanu, já i Monika jsme zatím klidní, nic mimořádného. Bouřka přidává, tvrdí muziku a s ní i déšť, následně kroupy. Trochu kontrolujeme, jak do stanu prosakuje voda, nárazy krup jsou tak prudké, že protlačí kapičky vody přes tropiko stanu. Jsem klidný až do chvíle, kdy se podívám do předsíně a batoh mi plave v 10 cm vody. Okamžitě balím péřový spacák a veškeré oblečení do igelitového pytle, i Monika se stará o své věci. Zjišťujeme, že pod stanem je také minimálně 5 cm vody souvisle. Lidé si kupují drahá vodní lůžka na kvalitní sex a tady to máme v ceně pobytu.Vzdáleně slyšíme, ze i ostatní osádky se potýkají s obdobnými rozmary. Jen co přestalo pršet, vylézám ze stanu. A hle, místo, kde stál stan Petra a Monči je ohraničené čárou z krup, velkých jako třešně. Uvnitř bazének s 10 cm vody nejméně. Na kameni opodál stojí Lenka. Petr přestěhoval stan do pofidérního sucha lesa, ještě jim tam prší z jehličí, na druhou stranu odspoda je to sušší. I Monika mne donutí postavit stan jinde. Nechám si přesně říci kde. Je to sice trochu nakloněná rovina, asi budeme klouzat, princezna na hrášku to bude mít těžké, voda však po námi hravě proteče. V místě našeho původního nocležiště je také bazének, ne však tak luxusní, jako pod Petrovým stanem. Situace se uklidňuje, i slunce posledními paprsky nasládle červeně osvětluje skály našeho dnešního výstupu. Myjeme se, nabízím hlt večerního pivka a jdeme spát. Noc klidná, bez deště.
Den třetí, jeskyně, vedro a ferráta v sestupuStředa 25.6. – Creta di Alp/Trogköfel (2279 m.n.m.)
Opět ze sedla Passo del Cason di Lanza (1552 m.n.m.) cestou Sentiero del Formaggio na Sella di Val Dolce/Rattendorfer Stt. (1781 m.n.m.), hřebenem a traverzem pod vrchol, výstup lehkým nejištěným lezením a krasovou náhorní plošinou, sestup ferratou na Karnischer Höhenweg a přes C.ra di Val Dolce zpět na sedlo.
Ráno slunečné a jasné. Do sedla to známe a tak namokro vše balíme a hladoví vyrážíme za sluncem. V sedle sušíme stany, sebe, vaříme čaj, snídáme (já včerejší těstoviny, byly velmi dobré i nastudeno, díky Moniko). Po osmé (jak brzy!) vyrážíme směr hraniční hřeben na druhé straně od Zermuly, cílem je vrchol sice vyšší avšak vzdálenější, Creta di Alp. Mají na ni vést různé ferraty. Geologické poměry jsou zde opravdu mimořádné, ne nadarmo vede opodál GeoTrail. Stoupáme dosti příkře po přeměněných horninách (jakási břidlice, budu si muset doplnit geologické vzdělání), všude na rozdíl od vápna plno vody. Pod sedlem v hřebeni je odbočka k jeskyni ve vápencové čočce nasunuté nad břidlice. V místě výtoku vydatného potoka z již zazeměného jezera noří se potok po pár metrech do jeskyně. Beru čelovku a nořím se spolu s potokem do nitra skály. Voda vyhlodala úzkou křivolakou chodbu, dostávám se asi 50 metrů od ústí, dalo by se pokračovat, ale čas kvapí, ostatní jsou na hřebeni a čekají, odbočku k jeskyni přehlédli. Při vynoření se z podzemí na mne vykoukne Petr s Mončou, půjčuji jim svoji čelovku a fotím vstup do jeskyně a prvních pár metrů. Za chvíli se všichni scházíme u patníku na Rakousko-Italské hranici.
Naivně předpokládáme, že hřebenovka se výraznému výšvihu vyhne a elegantně jej obejde. Bohužel, cesta vede přímo hore brehom v drobných serpentinách. Co se dá dělat, supíme po hřebeni dál a dál až k prvním skalám masivu hory. Zde čekáme u rozcestí. Marně vyhlížíme odbočky na ferraty a tak, již dosti na pečícím slunci, pokračujeme mírně stoupajícím traverzem podél masivu hory.
Jsou dny, kdy potřebuji být na horách sám se svým batohem, svými myšlenkami a svých sípajícím dechem. Dnes nastal den a tak, jakmile narazíme na odbočku k vrcholu neváhám a pouštím se do lehkého lezení. Cesta vzdušně překonává skalní stěnu. Jak se mýlím, že vrchol je nedaleko! Ještě musím překonat rozbitou krasovou náhorní plošinu plnou závrtů s loňským sněhem (místy mocnosti přes 2 metry). Konečně vrchol. Sám tu bohužel nejsem, dělím se o místní vzduch s dvojící Italů a dvojicí Rakušanů. Trochu fotím, ale hlavně se dívám, co je kde. Opar proti včerejšku hodně nabral na hustotě, vyjma nejbližšího okolí toho mnoho vidět není. Tak ještě lanovky a do skal vylámané sjezdovky střediska Naßfeld Pass (Passo di Pramolo).
Po chvíli doráží ostatní. Vyslechnu si přednášku o chování na horách poté, co seberu Petrův odhozený okusek od jablka. Pochvalu za jeho snesení dolů nečekám, na ně navázané poznámky však také ne.Stále musím sám v sobě zpracovávat, že tu nejsem abych plnil přání druhých a jednal jak oni si přejí a očekávají, ale jen sám za sebe se svým svědomím. Každý to máme v palici nastaveno nějak. Já jsem výstup o samotě ocenil a velmi ji jej užil.
Obligátní vrcholové obědové občerstvení, předpokládám, že budeme sestupovat stejnou cestou, však Slávek navrhuje konzultaci s mapou, přeci jak by se sem dostal ten veliký pes, opodál jistš nalezneme pohodlnější sestupovou cestu. Souhlasím a tak začínáme sestupovat víceméně východním směrem po hřebeni. Občas čteme na rozcestí, že cesta je možná „Nur mit Seil“, ale snad se to netýká naší cesty. Po snadném hřebeni a mírně exponovaných plotnách přecházíme travnatou sníženinu a hle – cesta se láme kolmo dolů. Naštěstí je nově přejištěná fíxními lany. Původně bylo lano nutné, cesta byla osazena fixními štandy a semo tamo i postupovými tmelenými skobami. Bez přejištění poctivá IV. UIAA. Cesta vede výrazným ukloněným vhloubením, místy až komínem. Nejchoulostivější místo je spuštění se do převislého komína s nohama hooodně od sebe. Pro větší morál je možné udělat shyb dolů na kramli. Zbytek sestupu bez obtíží. Se spouštěním jsem se nemazal, což má za důsledek, že čekám skoro hodinu na traverzové cestě vedoucí zpět do sedla k autům. Malou vadou na kráse je nehybný vzduch a pražící slunce, i když objektivně není nijak vedro (určitě pod 20°C). Monika mi během čekání ukazuje, co si o mne myslí. Zadek má (stejně jako celou postavu) stále vskutku exkluzivní. Pořídil jsem dokumentační snímeček. I v dalším sestupu jdu napřed a sám, ještě jsem se nenabažil. Nejhorší byl úsek mírně do kopce v kosodřevině. Teplý nehybný vzduch by se dal snad i krájet. Konečně vyšší les, čekám na ostatní na kameni ve stínu. Po odpočinku balím batoh tento den naposledy jako první a sestupuji poslední úsek do sedla. Cestou se vykoupu ve vodnatém potoce s nic moc tůní, přesto balzám pro nohy i tělo.
Po srazu u aut všichni doplňujeme vodu z přepadu vodárny od chaty, balíme a hurá do naší kuchně spojené s koupelnou. Společnost v tůni mi dělá Monča, tentokráte žádné prádlo nepere. Po jídle se obligátně mraky honí, Petr razí teorii, že stany stavíme až po bouřce, abychom viděli, kde je rychle sucho, nebylo toho však třeba. Večeře od Moniky opět velmi dobrá, přesun do ložnice, stany stavíme za sucha, dnes se bouřka odkládá. Plkáme obtěžováni hmyzem u kamene asi do devíti a jdeme na kutě. Noc klidná bez frontálních poruch, docela teplá.
Den čtvrtý, údolím Valentinského potoka k nejkrásnějšímu jezeru Karnských AlpČtvrtek 26.6. – přejezd auty přes Paularo, Paluzza, Timau na Passo di Monte Croce Carnico/Plöckenpaß (1360 m.n.m.), výstup podél Valentin Bach přes Plöcken Haus (1215 m.n.m.), Untere a Obere Valentin Alm na Valentin Törl (2138 m.n.m.), sestup k jezeru Wolayersee, noc na Wolayerseehütte (Eduard Pichl hütte).Ráno opět balíme mokré stany a definitivně opouštíme hezký kout Alp, v plánu je přesun k hlavnímu a nejdivočejšímu masivu Karnských Alp, pod nejvyšší vrchol Hohe Warte. Sjíždíme hodně dolů do městečka Paularo, cestou bereme pitnou vodu z kašny a v městečku po malém hledání naftu a benzín. Netradiční zkušenost, pumpa na automat, člověk vloží eurobankovku a do její výše teče PHM. Bereme za 20€, mírně bloudíme, leč po chvilce nalézáme cestu přes další nižší hřeben do Paluzzy, kde se napojujeme na hlavní silnici vedoucí do sedla Passo di Monte Croce Carnico. Je teplo, slunce svítí, vybalujeme vše mokré, vaříme oběd, balíme batohy na 3 dny (někteří se slabším morálem již od včerejšího večera). Nakonec jsem se nějak zapakovali, přeparkovali auta do většího stínu a sestoupili nepříjemným tunelem po silnici dobrých 150 výškových metrů níže. Konečně opouštíme asfalt a noříme se do lesa, bohužel dosti krpálového charakteru. Po překonání asi 2 hřbítků se uondáni dostáváme k potoku Valentin Bach, kousek pod Untere Valentin Almem. Původně jsem plánoval parkovat zde, ale budeme se pravděpodobně vracet italskou stranou a to by byl nářez, po sestupu do sedla ještě makat k autům. Cesta podél potoka je vždy milá a nejinak je tomu i zde. Mírné zpestření přináší jen brodění na červen dosti vodnatého potoku. Někdo po silničce, někdo příkře lesem, všichni dosahujeme Obere Valentin Almu – soukromé chaty, nedávno opravené, na kouzelném místě s výhledem na Polinik. Občerstvuji se u vydatného pramene nad chatou a čekám na ostatní.
Široká cesta končí, dál již jen úzký chodníček a stojíme na moréně dávno zmizelého ledovce. Potok se ztrácí pod horami suti. Terén se mění, zvlněným zatravněným suťoviskem se dostáváme na suťovisko zcela holé, pak na firnové pole, z něhož vyčnívá jen balvan se značkou. Instinktivně se zde scházíme. Sedlo Valentin Törl ještě není vidět. Jsme na dolním konci velkého karu, ještě v 19. století vyplněného malým ledovcem, nyní jen firnem. Jak kdo může (já melu z posledního) dosahujeme dalšího sněhového pole, konečně je tu sedlo, 2138 m.n.m., více než výškový kilometr od auta. Dopotácel jsem se jako mátoha. Na krajích firnových polí kvete dřípatka, typická časně jarní květina. Místy vytváří modré koberce. Po odpočinku v sedle sestupujeme k jezeru, částečně po skále, částečně po sněhu. Počasí naštěstí drží a ač je již pokročilé odpoledne, slunce se decentně schovává za mraky a decentně vykukuje. U jezera neváháme a až na Slávka se všichni koupeme. Nestydou dne je Monika, která pobíhá nahá po břehu a fotí jakousi bílou velrybu nořící se do vln (tj. mne, holt nebyl čas se v kanclu opálit a špeky mám pořád stejný). Dále si Monika stěžuje, že má sice pěkný fotky z vody, ale že potřebuje mít za sebou pozadí se sněhem. Fotím ji s kýženým pozadím alespoň cudně v ručníku, když už ne na Evu. Třebas bude zítra šance to napravit. Největší plavec je Petr, zdatně krauluje kus od břehu, Teplota vody vzhledem k nadmořské výšce 1951m dobrá, kolem 12°C.
Chata pojmenovaná po významném horolezci své doby, Eduardu Pichlovi (jinak též Wolayerseehütte, dle jezera), je otevřená a poloprázdná. Domlouvám ubytování na lager cimmer za 19€, večeříme gulášovou polévku a kvasnicové pivo. Pěkná tečka za vydařeným dnem. Chata je velmi pohodlná, na záchodech mají až přetopeno, v noci na lageru též docela teplo – holt málo větráme a spíme nahoře na palandách. Na chrápání si nikdo nestěžoval, ale většina lidí měla špunty.
Den pátý, rozcouraný a zmoklýPátek 27.6. – výstup od chaty na Rauchköfel (2460 m.n.m.), sestup na Valentin Törl, sestup k jezeru, oběd na chatě, sestup přes Rifugio Lambertenghi Romani k začátku cesty Sentiero Spinotti, návrat pro špatné počasí na Eduard Pichl hütte, nocleh.Vstáváme pozdě, až kolem sedmé, balíme své saky paky a jdeme kousek za chatu vařit snídani. Počasí všelijaké, mraky se honí, slunce s nimi bojuje. Rozhodujeme se vystoupit na Odpočinkový vrchol nad chatou (převýšení cca 400m), sestoupit na Valentin Törl kde uvidíme, zda jsou podmínky vhodné na výstup severní stěnou Hohe Warte. Balíme proto docela těžké bágly, jen spacáky, karimatky a vařiče necháváme v Trockenraum na chatě. Cesta k vrcholu se vleče, travnaté svahy střídají drobné skalky, mraky se honí spíše více než méně. Na vrchol se vlečeme, je na něm vkusný kříž, pod ním krátký úsek zajištěný lany po malých skalkách. Počasí se pro tuto chvíli definitivně obrací k horšímu, mraky klesají do údolí, viditelnost mizivá, ochladilo se. Moc se nezdržuji, házím bágl na záda a se slovy, že počkám v sedle Valentin Törl počínám sestupovat, Monika krátce za mnou. Mraky tmavnou a s nimi i naše nálada. Sestup do sedla byl snadný až na závěrečné malinké ale velmi prudké sněhové pole, které šlo obejít jen ještě horším terénem ve skalách. Držíce se za okrajovou trhlinu kopeme pofidérní stupy v traverzu docela tvrdým sněhem. Malá ukázka, co by nás čekalo na Hohe Warte. (Nikdo nemáme cepín ani mačky – do konce června, dle podmínek, nezbytnost do severní stěny nejvyšší hory Karnských Alp.)
V sedle čekáme na ostatní, přechod firnu každého prověřil. Já se v tom necítil nejjistěji, Monika rovněž. Během čekání v sedle se počasí zase lepší, aprílová houpačka. Pozorujeme borce nastupujícího do severní stěny. Dolní firnové pole nepokrývá celé suťovisko, ani není tak prudké jako pole horní, kompletně vysněžené. Při představě uklouznutí a přeletu skalní hrany moje chuť k hrniským činům mizí. Nalehko vybíhám na brdek nad sedlem s půjčeným dalekohledem a pozoruji borce ve výstupu. Po překonání firnu si bere ferratový set a počíná vystupovat velmi příkrou stěnou pod druhé firnové pole. Pak se mi ztrácí v soustavě komínů a výšvihů. Vracím se k ostatním, ještě chvíli lelkujeme a pak sestupujeme zpět k jezeru s tím, že příště buď v září, a nebo s ledovcovým nádobíčkem.
U jezera je opět hezky a tak se noříme do vln, napravuji své včerejší pochybení a fotím Moniku i s vhodným skalním a sněhovým pozadím. Napodruhé vše v pořádku, snad se fotky budou líbit i na velkém monitoru. Na chatě kolem jedné obědváme, někdo z vlastních zásob, někdo v hospodě, já si dal špagety a kvasnicové a kávu. Drobně sprchlo leč zdá se, že by počasí večer již mohlo vydržet a tak se rozhodujeme přiblížit pod Hohe Warte od jihu a přejít kratší traverz na chatu Marinelli, kde plánujeme nocovat. Vyráříme v plné polní kolem 15h s tím, že dle směrovek to je na chatu pod dvě hodiny, podle obsluhy na Pichl Hütte aspoň tři. Vhledem k vývoji počasí na sebe beru rovnou gore kalhoty – co kdyby. Traverzujeme podél jezera, překonáváme malou morénu, klesáme k italské chatě pod ní a dále do údolí, odbočujeme pod skalní stěnu. To už se mraky opět shlukly a tak na sebe koukáme při oblékání „nepropro“ bund mezi kapkami deště pod nástupem na ferratu, překonávající asi 300m skalní stěnu, po níž následuje již mnohem snazší traverz ke kýžené italské chatě. Nástup na ferratu dále komplikuje malé a nejisté firnovisko, je nutné je oblézt zprava k prvním kramlím. Bez batohu nalézám na skály, u prvního lana se ozve rána jako hrom, a vskutku, je to hrom od blesku nedaleké bouřky. Okamžitě couvám se slovy, že já tu dnes být nemusím, házím bágl na záda a pokorně začínám vystupovat zpět, kolegové jakbysmet. Návrat se proměnil v boj jednoho každého se sebou samým, báglem, deštěm. Míjíme italskou chatu, vidina Trockenrumu na Ed. Pichl hütte je lákavá a dodává morál. Za tu hodinku pobytu na dešti jsme všichni promočeni shora nebo zespoda, někdo od obého. Štíty nad jezerem se proměnily ve zdrojnice gigantických vodopádů, několika koryty padá voda 400 metrů dolů. Facinující divadlo. Na chatě sušíme vše co můžeme, domlouváme další nocleh a dobré jídlo na 6 večerní, Přecpáváme si bachory výborným sladkým jídlem (jméno jsem zapomněl). Obligátní kvasnicové, Slávek nabízí na lageru hlty slivovice, dobře je na horách! Třetí dějství připravilo počasí na pozdní večer, šel jsem se krátce projít nad chatu, od jezera mne vrátil drobný vytrvalý déšť. Ten po chvíli ustal a pod dolním okrajem mraků vysvitlo slunce, ozářilo jižní svahy hor nad jezerem a vykouzlilo fantastickou duhu. Obrázky jak z pohádky, až kýčovité. Usínáme unaveni brzy, protože v noci hodně větráme, spí se nám báječně.
Den šestý, vrcholový a sestupovýSobota 28.6. – stejnou cestou na nástup Sentiero Spinnoti, tou pod jižní srázy Hohe Warte, výstup na vrchol (2780 m.n.m.), přes Rif. Marinelli (2122 m.n.m.) zpět na sedlo Plöckenpaß k autům a odjezd do ČR (Hermagor – Spittal – Salzburg – Mnichov – Plzeň – Pha – MB – Česká Lípa – Svor – Dolní Podluží (892 km), kde v neděli v 5:08 ráno. Budíček před šestou, sbalit, nasnídat a vyrazit známou cestou k chatě Marinelli. Během snídaně s námi počasí laškuje, Mraky se honí, slunce si hraje na schovávanou, však dle předpovědi dnes bude pěkně a bez deště, čemuž věřím. Fotím ještě v ranním slunci geologickou nádheru zdejší kotliny včetně její dominanty, skály zvané Klavír. Známá cesta pod ferratu uběhla rychle, většinou ve stínu (západní orientace), velmi oceňujeme, slunce zvítězilo a již praží. Pod nástupem dáváme přednost skupince Taliánů. Výstup byl lehčí než se zdola zdál, krátký komín vybavený řebříkem a různě vysoké poklopené výšvihy. Výška odpovídá mapě, kolem 300 metrů. V závěru musíme přetraverzovat veliké firnové pole, dosti exponované s velmi ošklivým dojezdem do balvanitého kotle 200m pod námi. Slávek jde na průzkum horem, zda se dá sníh obejít po skalách, já chvíli váhám, pak beru do rukou 2 kameny s ostrými hroty a traverzuji pole v místě tušené cestičky pod ním. Mocnost sněhu hodně přes metr. Vrchní krusta tvrdá, dá se však aspoň trochu zakopnout hrana pohorky. Vcelku snadné, jen nutná maximální koncentrace a klid, nespěchat. Monika jde v mých stopách, zbytek výpravy horem. Na vrcholu stoupání odpočíváme, se Slávkem jdeme na krátký průzkum napřed, konzultujeme postup s mapou. Já rozhodně od jihu na vrchol nepůjdu, byl jsem tam loni, není mnoho o co stát, nepříjemný suťový kotel. Též dnešní výhledy nejisté, kumuly se kumulijí právě kolem vrcholových skal. Po chvilce traverzu se od zbytku výpravy odděluji a pokračuji na chatu Marinelli, tvrdší jádro počíná stoupat vzhůru. Nacházím si pěkné rovné místečko na hřebínku nad traverzem, odpočívám, suším mokré tričko, fotím hory i květenu. Na chatě jsem něco po poledni a odhaduji, že vrcholový tým se vrátí po třetí. Střídavě lelkuji, pospávám na lavici, dávám si pivko, jídlo a druhé pivko, courám po okolí. Přibývá tlupa uřvaných italských dětí, tak mám po klidu.
Po 3 odpoledne vskutku přibývá vrcholové družstvo, docela jsou spokojení, i z vrcholu semo tamo něco viděli. Jíst nebudou, prý si něco uklohní dole na louce. Sestupujeme tedy pod chatu k malému mělkému jezírku, kde na odpočivadle vaříme čaj, polévku. V půl páté se zvedáme, je před námi závěrečný sestup do sedla Plöckenpaß k autům. Sestup není to pravé slovo, mírně kufruji, vracíme se pár desítek výškových metrů, pak přebíháme vyvýšeniny rozbité pláně abychom nakonec prudce spadli suťovým svahem pod závěrečný komín, poslední výšvih sestupové cesty. Tady nás loni již honila bouřka. Nad komínem na sebe čekáme a pokračujeme v sestupu, ač je sedlo již vidět, je pořád dosti daleko. Závěrečné metry v lese se vlekly, jediným zpestřením byly kvetoucí lilie a prhy arniky. Každý toho měl plné brýle, já jsem díky odpočinku u chaty docela čilý.
U auta jsem první, boty dolů, rychle se převléci do suchého, slastný pocit! Slávek s Lenkou a Monikou se rozhodují jet až ráno, vyhlédli si pěkný nocleh u vodárny a potoka, my jedeme dnes na noc. Kolem půl osmé se loučíme přejeme si vzájemně šťastnou cestu a dobrou noc a vyrážíme.
Navigátor Petr nás z Hermagoru protáhl přes jakési horské průsmyky na Spittal, malou vadou na kráse byla rekonstrukce silnice, tudíž jsme přes 4km jeli do kopce na 2 po šotolině. A10 volná, oba tunely jsme hladce projeli. Rozhoduji se z časových důvodů jet stále po dálnici na Mnichov a Plzeň. Bereme ještě před tunely naftu a kupujeme bagety k večeři. Za Salzburgem zrychlujeme a za chvíli míjíme Chimsee. Kolem hlavního města Bavorska je provoz klidný, přesto nám světelná návěstidla neustále ukazují maximálně 120, často 100 a 80 km/h. Ach jo. Parkát stavíme, dobíjem se sladkými tyčinkami a vodou. Za Regensburem provoz očekávaně řídne na minimum, jsme tu prakticky sami, to platí až za Plzeň. V Praze zapomenu odbočit na obchvat a tak projíždíme „gerade“ městem. Na benzince za Černým Mostem už nemůžu a předávám řízení Petrovi. Za chvíli jsme v Boleslavi, v 4:19 píši Zuzce SMS že vyjíždím a v 5:09 jsem v Dolním Podluží u rodinky.
Poděkování■ Ženušce Zuzance, že mi umožnila výlet s přáteli do hor a pečovala o naše ratolesti.
■ Monice, za péči o můj žaludek, vynikající řízky a trpělivost.
■ Sv. Petru za typické červnové horské počasí.
■ Honzovi Kodadovi za velmi přesné předpovědi počasí posílané jako SMS po celou akci.
■ Petrovi, za řízení zpět Praha Černý Most – Mladá Boleslav, kdy už jsem fakt nemohl.
Něco po poledni jsme za nejistého počasí ve složení: Petr, Vladimír, Ivča, Dvořáci a já vyrazili Hance naproti do Maršovic. Cesta vedla přes několik (asi dva) významnějších vrcholů se skalisky na temenech. Hned na prvním, Bohdalci, (790,6 m.n.m.) nejodvážnější z nás vystoupili náročnou jihozápadní stěnou na vrchol. Cestu jsem klasifikoval jako 1+/2- UIAA skály [klasifikace UIAA je otevřená klasifikace, kdy špičkoví lezci se pohybují kolem 11 stupně, 1+/2- je tedy potom výstup, při kterém se musíte občas přidržet kvůli rovnováze, asi podobně jak po pátém pivu, nehledě na to, že dělení na + a - se do stupně 3 nepoužívá - poznámka cenzora]. Zda se jednalo o prvovýstup není z dochovaných pramenů jisté. Ještě pod Bohdalcem jsme potkali skupinu čtyř dobově oděných mladíků, z nichž jeden nesl od houslí futrál. Na přání, aby nám tedy něco zahráli futrál skutečně otevřeli, místo stradivárek šňaps vytahli a dali rundu (viz foto). Což nás inspirovalo k témuž. Nejvíce pila Ivča (viz foto). Však byla po doušku moku přítulná (viz foto).
Z Bohdalce jsme sestupovali mírnou loukou mezi poli do vsi s poetickým názvem Odranec, cestou potkávali skupinky turistů oděných do módy 30. let 20. století. Nejkrásnější byly čtyři dívky oblečené jako Lisa Minelli z muzikálu Kabaret a jedna slečna s krásným pérem na klobouku. Drze jsem se s nimi vyfotil (viz fota).
Z Odrance cesta stoupala mírně leč vytrvale až do nejvýše položené vsi Vysočiny, do Studnice (790 m.n.m.). Celý výstup jsem musel odrážet, v pozici národnostní menšiny, nevybíravé útoky většinových Moravanů. Ještě že jim díky netrénovanosti pod vrcholem došel dech a než popadli druhý, podařilo se jim uchopenou myšlenku opustit. Za zmínku z této části putování stojí krásné potoky, zejména údolí Bílého. Smrkové monokulturní lesy nic moc, v Čechách je máme taky. 
Díky Hance, která tu v zimě již jednou jako malá holka v protisměru projížděla, jdeme cestou takřka nejkratší do vesnice Kadov, kde plánujeme krátký odpočinek a oschnutí, též věříme, že déšť se zmírní. Podle mapy jsme šli asi takto: V Maršovicích k lípě, mezi poli a lesním hřebínkem na zelenou (značku!), proti Rokytce na silnici mezi Rokytnem a Třemi Studněmi, necestou přes pastvinu do lesů nad Medlovem a k Podmedlovskému mlýnu, přes Kadůvek po silnici do Kadova. Zopakovat naši trasu bych nedokázal ani s busolou, vojenskou mapou a GPS navigací.
Zhodnocení dne: Náročné přesuny v obtížných klimatických a orientačních podmínkách.
