Má první návštěva Jeseníků aneb bylo nás pět
19.10.2007 - cesta tam
Můj milý deníčku, vůbec se mi tentokráte nechce psát, ale slíbil jsem to kamarádům a sliby se mají plnit. Tož do práce. Po dvou všemi účastníky vysoce hodnocených soukromých EXODech se základnou na Líšeňském dvoře na Vysočině Petr tentokráte zamluvil chatu Domeček v Koutech nad Desnou. Termín byl oproti loňsku posunut mírně do teplejší části roku s delšími dny, ze začátku listopadu do druhé poloviny října, ještě před víkend, než nám erár vrátí zjara ukradenou hodinu a večery se povážlivě zkrátí. Petr cosi plkal o nutnosti "pekelného štěstí na počasí" v pozdním podzimu v Jeseníkách a snažil se mi podsunout myšlenku, že to byl hlavně můj nápad, ale nebral jsem jej vážně. Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení!
Tomáše nelze na nádraží přehlédnout v jeho prudce elegantní červené čapce, zvláště když stojí metr ode mne. Kupuji si lístek na vlak až do Koutů, s přestupem v Zábřehu (zdravíme Břetislava Břeha) a Šumperku. ČD na zákazníky dost prdí, jedu s nimi na víkend, a to ne za humna leč přes půl země do Markrabství Moravského, ale SONE+ program ani zpáteční slevu nelze využít, protože jsem si dovolil jet už v pátek. Nechal jsem doma tatranky a čokoládu, zásoby doplňuji v nádražní samoobsluze, pivo v plechu mám. Rychlík jede na vteřinu přesně, je docela plný, sedí s námi v coupé povětšinou pěkné, ale mlčenlivé slečny, samy nebo s partnery. Co jiného dělat než jíst a pít (žrát je přesnější). Tomáš vytahuje placatici s koňakem na přípitek, já plechovku Plzně a je nám dobře. Čteme, plkáme, mlčíme.
Na vteřinu přesně zastavil rychlík R701 po dvou a půl hodině jízdy i v Zábřehu, co je nám to ale platné, když kvůli výluce přijede osobák do Šumperka pozdě a ještě později odjede, čímž nám ujede plánovaný spoj do Koutů. Na dotaz ke zřízenkyni ČD v Šumperku se nám dostane lakonické odpovědi "To víte, to voni čekaj neradi." Voni jsou Železnice Desná, soukromé dráhy provozující lokálky pod horami, opravené po povodni v roce 2002. Po mírném hledání možných náhradních spojů (bus i vlak) se telefonicky dohodneme s Petrem, že pro nás přijede do Velkých Losin, kam nás doveze další spoj, jenž však dále do údolí nepokračuje. Petrovi se dvakráte nechce, bo v Koutech je již 10 cm sněhu, ale co by pro kamarády neudělal.
Domeček je malá útulná bouda kousek ve svahu nad zastávkou autobusu Loučná nad Desnou, Kouty nad Desnou, most, tedy nad místem, kde se silnice na Červenohorské sedlo začíná zvedat z roviny údolí a vinout v serpentinách až do výše 1010 m.n.m. Vybíráme si postele, povlékáme a hurá do hospody naladit formu na druhý den. Venku je kousek pod nulou a střídavě sněží. Na to, že je polovina října a Sv. Martin ještě má čas, to je slušný výkon.
V restauraci hotelu je poloprázdno, ospale teplo. Sedáme ke stolu a poroučíme si pivo a něco k jídlu. S tím druhým je potíž, již nevaří. Sympatická servírka plnějších tvarů nám nabídne alespoň tlačenku. Na oplátku rozšiřujeme pití o aperitivový fernet. Tlačenka je tak vynikající, že Vladimír, okouzlen půvaby servírky a naladěn jídlem, jí vysekne komplikovanou lichotku. Při sběru prázdných talířů a diskusi, kde že bydlíme a kdo kam po zavíračce musí - slečna přes les domů - Vladimír prohlásí: "Vás by nikdo nepřepad." Ke cti Vladimíra nutno říci, že se pak šel slečně omluvit!
Osvěženi se vracíme pohádkově zasněženou krajinou na chatu, kde čas do půlnoci trávíme společenskou konverzací nad sklenou červeného.
20.10.2007 - Keprník, Šerák a Vozka
Ráno nás vítá šedá obloha, poletující sněhové vločky, 20 cm sněhu, netekoucí voda a chybějící napětí v rozvodné síti. Snídáme nastudeno, Petr Branické z plechu, já červené z lahve, Tomáš střik. Umyl jsem se ve sněhu. Opouštíme večerní myšlenku jít do Červenohorského sedla pěšky, necháme se "na špindíry" odvézt nahoru busem, pravidelný odjezd 8:50. V osm opravili závadu na elektrickém vedení a hned nato teče i voda, přesto se nám podaří zamknout něco po půl deváté a odebrat se na zastávku - umytí a učesaní, záchody spláchnuté. Máme toho dne první možnost poznat náklonnost paní Štěstěny naší výpravě, bus jede dříve o cca 8 minut, podaří se nám jej však taktak doběhnout. Je úplně prázdný a poveze jen nás. Silnice je trochu pod sněhem, leč sjízdná. Po deváté jsme v sedle. Je "leden", cca 30 cm sněhu, zataženo nízkou oblačností, ideální kruhový rozhled s poloměrem 50 metrů. Jsme tu bohužel správně a tak nezbývá než pod vedením místních znalců nalézt silničku vedoucí ze sedla na bývalou chatu u Vřesové studánky. Po kilometru chůze, u první tabule naučné stezky, Vladimír moudře usuzuje, že dnešních plánovaných 20 kilometrů za stávajících podmínek je pro něj příliš velké sousto, žádá si klíče od chaty a počíná sestupovat v našich šlépějích zpět do sedla, odkud se dolů dostane po plánované výstupové trase. My 4 ostatní se řadíme a pokračujeme v prošlapávání stopy, boříce se tu po kotníky, tu do půli lýtek. Kousek před koncem silničky potkáváme 2 mladíky, jsou ze Šeráku, chtějí dojít na Ovčárnu. Prošlapali nám trocha stopu, což není marné! Ideální zimní výbavu nemá nikdo z nás.
Od studánky cesta klesá mírným traverzem Červené hory do sedla pod Vřesovokou, odkud prudce stoupá na Trojmezí. Naše rychlost klesá pode všechny meze na zhruba 3 km za hodinu. Odpočíváme u tabulí naučné stezky, někde nás Marta občerství hltem čaje z termosky. Střídáme se v prošlapávání, sněhu je již hodně na rozpoznání kamenů a překážek na cestě, ale ještě málo na to, abychom po kamenech neklouzali a neklopýtali. Místy je cesta zavátá až po kolena, a to včetně stop předchůdců. Střídavě sněží, viditelnost se nemění. Závěrečné stoupání na Keprník jde první Tomáš. Sněhu přibývá, více fouká až duje. Pod Keprníkem potkáváme další turisty. Na vrcholu pobudeme jen krátce, foto a dolů, vichr je silný a zalézá pod oblečení, typické počasí známé z hřebene Krkonoš. Petr ještě krátce vysvětlí, co bychom viděli, kdybychom viděli a blahopřeje mi k prvnímu jesenickému vrcholu. O kus níže pod vrcholem v lese je již podstatně lépe, V sedle pod Keprníkem je bezvětří, jenže jsme asi 150 metrů opět sestoupili a již si živě představujeme, jak se tudy drápeme zpět, protože pro nás jiné cesty na chatu není.
Konečně Šerák, dorazili jsme oproti plánu jen asi o hodinu později. Zvoníme na zvon před chatou, ometáme se od sněhu a usedáme v rozlehlém šenku hospody. Jeden číšník má co dělat, kmitá, však s úsměvem. Pivo, polévka, jídlo, pivo, čaj a rum, káva a hodinka je pryč, zaplatit a musíme zpět. Již tak to vypadá, že setmíme kdesi na hřebeni. Chata se velmi zaplnila, což je pro nás dobré, bude vyšlapáno alespoň na Keprník, snad i dále. Výstup nakonec nebyl tak namáhavý, jak se jevil že bude při sestupu. Vrchol již jen míjíme a zvýšenou rychlostí - jdeme z kopce - dosahujeme rozcestí Trojmezí. Odtud to je na Vozku jen 1,5 km a jak tvrdí Petr, je to rovina. Rozhodujeme se tam dojít, i když cesta opět není prošlapána. Asi má pravdu, protože po pár metrech stoupání od rozcestí cesta velmi mírně klesá, přecházíme kratší hatě. Pak však, světe div se, počíná cesta stoupat. Mírně, leč v 30 cm sněhu a beze stop před námi je každé stoupání znát. Na přímý dotaz, jak to je s tou rovinou Petr odpovídá, že Vozka je vrchol a že nám to patrně neřekl. Sněhu velmi přibývá, cesta vede zářezem zafoukaným po kolena. Les řídne, trochu se opět zvedá vítr. Prošlapávám od Trojmezí a v malé zavěji se tak zamotám, že se svalím jako pařez do sněhu. Petr přebírá vedení a za chvíli dosahujeme rozcestí pod Vozkou. Je tu tak krásně, až tu je hezky. Vozka je velmi pěkný skalní útvar, k němuž se váže pověst o vozkovi vezoucím chléb a o čertu, který mu ďábelsky radil, až z toho vozka zkameněl. Pod vrcholem jsou závěje nad kolena. Hledáme cestu přes vrchol zpět na hřebenovku na Červenohorské sedlo, po pár krocích a zapadnutí do sněhu po pás pokusu zanecháváme a pokorně se vracíme ve vlastních stopách na Trojmezí. Čas se nachýlil, jsou tři pryč a domů přes deset kilometrů.
Na sedle Pod Vřesovkou krátce diskutujeme kudy dolů, nakonec se rozhodneme dojít na sedlo a ve Vladimírových stopách dolů. Po silničce od studánky cesta ubíhá velmi rychle, dokonce tak rychle, že jsme před šestou v sedle. Jen ten traverz stoupal více než mírně a byl namáhavý, stopy zaváté. V sedle druhý polibek Štěstěny, za 10 minut jede autobus! Máme nelíčenou radost, jedeme pochopitelně sami, který idiot by v takovém počasí provozoval horskou turistiku, že. V půl sedmé jsme na chatě, v údolí obleva, ranní nadílka výrazně umínila. Rychle suché věci na sebe a tradá do hospody, kde máme domluvené jídlo. Servírka je na místě, leč musí nás za chvíli opustit na jakousi rodinnou oslavu. Platíme meziúčet, pan vedoucí se v jejích poznámkách neorientuje. Lokál poloprázdný. Kolegové si objednávají jelení guláš, já kuřecí s bramboráčkem. Hobítek Tomáš po guláši ještě poloviční porci mého kuřecího. No přežral se, nebudem to odkládat. Něco piv a digestiv a zpět na chatu, kde kamarádi zasedají k červenému. Nechci se příliš společensky unavit a tak polehávám na gauči, až z toho usnu. Kolegové vypijí veškeré zásoby červeného vína, včetně té mé. Ani nenabídli, syčáci. Snad jim chutnalo. Jdu spát v půlnoci, jako první.
21.10.2007 - Švýcárna
Ráno opět kalné, příčiny však nikoliv v nemírné konzumaci poživatin, ale v počasí, připadlo trocha sněhu a je tam prádelna par excelence. Voda teče a proud jde, na bus poučeni včerejškem vyrážíme v předstihu. Tentokráte nejedeme nahoru sami, ale s mladým sympatickým běžkařem a dvěma dámami v nejlepších letech. V sedle podmínky včerejší s tím rozdílem, že sněhu je dvojnásobek. Že by bylo prošlapáno tak to tedy není. Není od koho. Petr rychle nachází přibližný směr kudy přes sjezdovku na cestu vedoucí na hřeben. Boříme se tu po lýtka tu pod kolena, jde se více než namáhavě, po včerejšku již bolí svaly a šlachy nezvyklé na čapí chůzi, kdy co krok to koleno pod bradu. Zastavujeme se v místě zvaném Klínovec, majíce za sebou jedno prudší stoupání. Petr nás uklidňuje, že podobné stoupání bude po cestě již jen jednou, tedy minimálně, jak si mručí pod fousy. Střídám Petra v prošlapávání a hned po chvilce cesta prudce stoupá ná úbočí Výrovky k malému lesnímu posezení, nyní zcela pod sněhem. Odtud téměř kolmo dolů po schodech padáme na pláň mezi Výrovkou a Malým Jezerníkem. V lese to ještě jde se brodit, ale na pláni s nízkými smrky je nafoukáno k pasu a náš postup se téměř zastavil. Neváháme se spustit krátkou zkratkou na úboční cestu, zvláště když po ní jel náš kamarád bežkař a jde se ve vyjeté stopě o 200% snadněji než na hřebeni. Nad Petrovkou se rozhodneme dohnat ztracenou výšku a stoupáme serpentinami zpět pod hřeben do míst zvaných Kamzík. Je to nejkrásnější část výletu, na chvilku se ukázalo i slunce a modrá obloha a bylo vidět protější údolí a vrchol Dlouhých strání. Ani nevadí, že úsek opět musíme prošlapat. Z Kamzíku na Slatě to je do kopce, ale již po prošlapaném chodníčku. Dovolíme si žerty, že nám tu bežkaři kur.. stopu a že je za to na Švýcárně zboucháme. Opět se zatahuje a začíná sněžit. Na chatě jsme se zpožděním jen asi hodinu a čtvrt něco po dvanácté. Původní plán byl, že těch 6,5km ze sedla na chatu urazíme i ve sněhu za 2 hodiny. Skoro, 7 km jsme šli 3 a čtvrt hodinky.
Chata je menší než na Šeráku, útulná, opět s jedním číšníkem, který vypadá pomale, ale zdání klame, čekali jsme nad míru jen na první pivo. Po hodině konzumace jídla a nápojů nezbývá než zaplatit a vydat se do mléka směr Kouty, musíme sestoupit asi 600 výškových metrů. Jediným "protikopcem" je symbolické stoupání od Slatí na hranu Velkého Jezerníku. Cesta dolů ubíhá nečekaně splavně, až Pod hřbety je sněhu pořád furt stejně hodně, pak však někdo mávl proutkem a je tu obleva, dole v Koutech skoro nic. Musím pochválit Vladimíra, že v sestupech neztrácel tempo a držel čas vítěze. Cestou jsme potkali sympatickou mladou dívku s psíkem, a dohnal nás náš běžkař. Už pěšky, protože na asfaltce sníh roztál pod kritické minimum. Na chatě rychle balíme a fotíme krásno hor, vrcholky bílé, údolí zlatá a červená od listí, sem tam modrá obloha.
Platíme nocleh na Domečku, dobrou cenu 220 Kč za noc. Petr je laskavý a dovezl mne a Tomáše na rychlík do Zábřehu. Z auta se několikrát kocháme neobvyklou podzimně zimní podívanou. V Břetislavově městě mírně bloudíme.
21.10.2007 - cesta zase zpátky
Křižovatka u nádraží, kde nás Petr vyložil je ve rekonstrukci, máme však více než půl hodiny čas a tak s Tomášem zapadáme ještě do hospody na polévku a polévku s uchem. Obsluha je taková divná, gulášovka však dobrá. Na nádraží je plno, kupujeme lístky a plechovku piva a kafe. Vlak též není z nejvolnějších, ale sedíme v šesti v coupé pro osm, což je přijatelné. Přisedá si kolega bežkař. Život je náhoda, svět je malý. V Praze jsem doma kolem deváté, Tomáš v Děčíně snad do půlnoci.
Krátké zhodnocení: lednová akce v půli října.
Účastníci: Marta, Petr, Tomáš, Vladimír a já.
Trasy: viz http://www.petr-vht.cz
Můj milý deníčku, to je vše, snad se kamarádům budeš dobře číst.
Žádné komentáře:
Okomentovat